Úspěšně jsme zakončili Camino z Porta do Santiaga. Dopřáli jsme si den volna, abychom nabrali sil a měli čas a prostor dosavadní putování uzavřít. Po dni odpočinku jsme plní očekávání vyrazili na druhou část - Camino Finisterre.
Ráno jsem vstala jako mátoha. Ještě byla tma, když jsem sbírala vyprané prádlo ze sušáku a dobalila batůžky. Postupně jsem vzbudila manžela a děti. Tiše jsme posnídali, dcerku na rozloučenou kopla do ruky probíjející varná deska, až se na ní objevila zarudlá spálenina.
Sluníčko teprve pozvolna vycházelo, když jsme se pohledem naposledy rozloučili s pronajatým bytem a vyrazili vstříc naší poslední pouti – vstříc Finisterre. Město ještě spalo, sem tam jsme potkali někoho s batůžkem na zádech a pár domorodců chvátajících do práce.
Procházeli jsme městem, kráčeli jsme v chladném vlhkém ránu okolo staré fontány. „Mami, mami, podívej, to je ledňáček!“ Volaly děti. A opravdu. Nad vodní hladinou prolétal malý, blankytně modrý ptáček. Podíval se na nás, zamával křídly a zmizel nám z dohledu. Tak to budeme mít šťastnou cestu, když jsme hned na začátku viděli tak vzácného tvorečka!
Já zase nasadila svižné tempo, cítila jsem se lehká jako ten pták, batoh na zádech jsem už vůbec necítila. Těšila jsem se z každého výhledu do krajiny, z každého krásného stavení, z každého metru naší cesty. Děti trošku reptaly. Nejvíc Honzík. Rozpadal se mu batoh a bolela ho noha. Poslední dny jsem mu ji tejpovala, večer masírovala, ale pořád ji měl trochu oteklou a stěžoval si, že se mu špatně chodí. To bude jen namožené, utěšovala jsem ho a půjčila jsem mu svou mastičku na bolavé nožky. Až o dva měsíce později jsme na rentgenu zjistili, že měl únavovou zlomeninu na nártu. Naštěstí mu krásně srostla i bez sádry.
Galicie je prý známá častým deštěm a dnešní den se nenechal zahanbit. Sotva jsme vyrazili z města, zkropily nás první kapky. A po pár kilometrech se rozpršelo úplně. Kráčeli jsme okolo staré továrny, potom do menšího kopce okrajem vesnice Sarela de Abaixo. Brzy jsme zase zašli do lesa vonícího eukalyptem, s vřesem vyšším než české kapradiny a hrajícím všemi barvami. Byla to pastva pro oči. Turistů na cestě bylo tak akorát, necítili jsme se osamocení, ale ani jsme nekráčeli v davu ostatních. S poutníky jsme se opakovaně potkávali, hlavně když jsme oblékali pláštěnky nebo se schovávali v hustém dešti na zastávkách.
Potkali jsme také jednu českou dívku, která zrovna procházela sama a kousek cesty jsme strávili v příjemném rozhovoru. Prý se občas setkává s indským kamarádem, který nás už potkal. Za chvíli nás doběhl a se smíchem nás česky pozdravil. Natáhl dlouhé nohy a zase byl pryč. I když až do Finisterry jsme se ještě pravidelně míjeli na odpočívadlech.
Také jsme se pravidelně setkávali se čtyřčlennou rodinou – hlavou rodu byl evidentně postarší pán, za ním cupitala jeho tichá manželka a vzadu se za ruku držela dospělá dcera s manželem. Ve Finisteře jsme dokonce spali ve stejném penzionu a cestou ze Santiaga do Porta nám obsadili naše rezervovaná místa v autobuse.
Děti byly nadšené, jak potkáváme ty stejné lidi. Vzpomínali na všechny, které jsme během pouti již potkali a kteří v nás zanechali svoji stopu.
Za hustého deště jsme došli na překrásný most Ponte Maceira. Doufali jsme, že u něj dostaneme razítko, ale žádné jsme nenašli. Udělali jsme si pár fotek na památku a šlapali jsme po mokré silnici dál. Následovala pěkná cesta přírodou okolo hlasitě bublající řeky Tambre. Děti už byly unavené a chtěly si sednout, ale všechno bylo mokré. Párkrát jsme zastavili na autobusových zastávkách, abychom ze sebe oklepali trochu vody, ale pět se nás dovnitř nevmáčklo a tak jsme se dlouho nezdržovali. Bez pořádného odpočinku jsme před druhou hodinou vešli do Negreiry.
Ubytování jsme měli domluvené až na pozdní odpoledne, ale majitel byl laskavý a přišel nám hned otevřít. Měli jsme nádherný byt jen sami pro sebe. Nechali jsme děti, aby si daly horkou sprchu a obsadily postýlky a s manželem jsme vyrazili do nedalekého obchodu na nákup. Sice jsme měli původně v plánu zajít do restaurace, ale zase byla siesta a čekat do večera se nám nechtělo. Nakoupili jsme tašky jídla na dva dny, v průvodci psali, že v příštím dnu nebudeme mít žádnou možnost nákupu.
Než jsme se všichni umyli a vyprali svršky, manžel připravil výborný oběd. Najedli jsme se, co se do nás vešlo, zahráli jsme si karty a šli jsme brzy spát.
