Dnes je náš velký den. Dokončíme první část pouti - pokud vše půjde dobře, odpoledne dorazíme do Santiaga de Compostela a v chrámu na vlastní oči uvidíme vzácnou sochu sv. Jakuba. Je to úžasné, když si plníte svůj dávný sen!
Naposledy jsme se rozloučili s útulným, voňavým apartmánem a ještě za šera jsme vyrazili do ulic Padrónu. Poutníci ve městě teprve vstávali a šramotili žaluziemi v oknech. Nasadila jsem svižné tempo. Nemohla jsem si pomoct. Nějaká síla uvnitř mne mě hnala vpřed. Nohy šlapaly, oči automaticky sledovaly značky a v hlavě mi znělo jen jediné: toto je ten den, dnes je ten den, dnes dojdu do Santiaga. Dnes si splním svůj sen!
Prošli jsme okolo nádherného kamenného chrámu Panny Marie v Iria Flavia, který jsem předchozího dne zahlédla, ale už jsme byli příliš unavení, abychom si tam večer zašli. Cestou se přidávali první poutníci.
Měla jsem chuť běžet. Už jsem tak blízko! Měla jsem v očích slzy dojetí po celý den. Už jen pár kilometrů. Dnes se to stane! Než jsem se vzpamatovala, zase jsme šlapali v davu. Šli jsme s chlapci v rychlém tempu, manžel s Eliškou vzadu za námi.
Dav nás dovedl ke kamenné kapličce, kde bylo možné získat razítko do credenciálu. Vzala jsem deníčky a postavila se do fronty. Přede mě se vecpala skupina seniorů. Jednomu z nich se obrázek orazil příliš světle, a když si ho chtěl přetisknout, razítkem ve vzteku třísknul o stůl – rozletělo se na kusy. Zklamaná jsem stála za ním. Sebrala jsem do prstů raznici a snažila se takhle provizorně deníčky orazit, ale měla jsem jen černé prsty a v credenciálu otisk takřka nebyl vidět. Vyšla jsem s deníčky bezmocně ven, celá ušpiněná. Zrovna přicházel manžel s dcerkou. Vzal si z batohu igelitový pytlík, aby nevypadal jako kominík a credenciály nám hezky orazil. Já se marně snažila zbavit poctivé černé barvy na rukách. Manžel z odpadkového koše vytáhnul dětský vlhčený ubrousek a podal mi ho. Barva trošku zesvětlila, ale jako kominický učeň jsem vypadala ještě pár dní.
Společně jsme zase pokračovali dál. Eliška vesele brebentila a brzy jsme došli k chrámu Santuario de Nusetra Senora de A Escravitude. Většina poutníků se spokojila s razítkem a uháněla dál. Já se však potřebovala na chvíli zklidnit. Usedli jsme s dětmi vpředu v chrámu, kde bylo klidněji a modlili jsme se za to, že zde můžeme být. Uviděli jsme se zde s naší polskou spolubydlící, která na nás tolik bušila, když jsme šli do koupelny. Vesele na nás zamávala.
A zase jsme hodili batůžky na záda, hole do rukou a hurá na trasu. Dnes jsem měla pocit, že mám křídla. Zase jsem nedokázala zpomalit, tak moc jsem se těšila. Procházeli jsme spícími vesničkami. V některých nás vítaly nápisy svědčící o špatných zkušenostech s turisty. Zamrzelo mě to, ale když jsem si vzpomněla na opilé pseudopoutníky s batůžky, nedivila jsem se. Jistě nebyli první.
My šlapali způsobně. Eliška se mě držela za ruku, padala na ni únava. Zkoušela se přebít ji písničkami. Z plných plic pěla lidové písničky, až se lidé ve vesničkách, kde o turisty nestáli, zastavili na chodníku, poslouchali a mávali na nás. S písničkou na rtu jsme dorazili do Milladoria. Původně jsme zde chtěli spát a dorazit do Santiaga dalšího dne ráno, ale byla jsem ráda, že jsme nocleh přebookovali. Nedokázala bych tady zastavit. Hnala jsem dál. V hlavě mi vířily slova vděčnosti a dojetí. Už za chvíli budeme tam! My to snad opravdu dokážeme! Vycházíme z města, užasle hledíme na Santiago de Compostela před námi. Očima hledám katedrálu. „Je tam! Je tam! Podívejte, děti, cíl je nadohled.“
V tu chvíli mi došlo, že potřebuji změnit plán. Slíbila jsem unavenému manželovi, že se nejdříve půjdeme ubytovat a do kostela se vydáme bez batůžků. Ale najednou jsem cítila, že chci jít nejdřív do kostela – padnout před oltář a celá umouněná a zpocená plakat vděčností a děkovat za to, že jsem se i já mohla stát nepatrným poutník. Manžel nejdřív protestoval, ale nakonec svolil. To jsem ještě nevěděla, že se do chrámu s batohem nesmí a svatému Jakubovi se budu moct poklonit až v neděli. Ale nakonec to stejně nevadilo.
Dodnes nedokáži pochopit, jaká síla mě tehdy hnala vpřed. Zapomněla jsem na bolavé nohy, únavu posledních dní, nedostatek jídla, vody a odpočinku. Musela jsem vpřed. Manžel s Eliškou zase zaostali někde vzadu. Kluci šlapali ještě rychleji než já, místy jsem je musela dobíhat. Krosny na zádech jsme už necítili. Staly se naší součástí.
Na začátku města jsme počkali na zbytek rodiny a kráčeli jsme do kopce ke katedrále společně. Eliška hlasitě protestovala, bolely ji nohy, nechtěla udělat ani krok. Uviděla jsem lavičku. „Sedni si a sundej boty“, vyletělo ze mě. Sundala botasky, které jsem jí koupila krátce před cestou, pochvalovala si tehdy, jak jsou pohodlné a vůbec ji v nich nebolí malíčky. Proč si tedy stěžuje? Vzala jsem je do ruky a bylo mi jasné, proč pláče – mřížka v botách byla úplně rozpadlá a ostré výběžky dcerku píchaly do nohou. „Proč jsi neřekla, že tě tlačí botičky?“ Hladila jsem ji po vlasech a lovila v batohu sandálky. Ach jo, jak v nich dojde až na Konec světa?
Eliška mě chytla za ruku a zase vesele cupitala vstříc těm kouzelným věžím, ke kterým jsme se tolik dní ubírali. Začalo poprchávat, ale my se hnali dál. V centru města bylo plno lidí, téměř nebylo možné projít a já měla problém zvolnit tempo. Kudy dál? Manžel nás navigoval k nádvoří před katedrálou. Protlačili jsme se davem lidí prchajících v dešti z úzkých kamenných uliček. Najednou se prostor otevřel a my byli tam. Zůstali jsme v úžasu stát. To je ona, to je ta nádherná katedrála. Bože, děkuji.
Pršelo stále víc. Ještě by to chtělo fotku… kdo nás jen vyfotí? Ukázala jsem prstem. Kousek od nás stála česká skupinka poutníků. Byli to mladí lidé z Česka, které jsme již několik dní potkávali na cestě. Včera zpomalili a šli jen pár kroků před námi. Poslouchali zvučný hlásek naší dcerky, kdy šlapala do kopce a vesele zpívala táborové odrhovačky, místy i s žertovnou úpravou textu od řečkovických skautek.
Zamávali jsme na ně a poprosili o snímek. A pak už jsme se běželi s ostatními schovat do podloubí. Přeci jen jsem trnula, abych na poslední chvíli nezmáčela vzácné credencialy. Nádvořím se nesla kouzelná melodie hraná na dudy a já přemýšlela, proč nemám pocit, že jsem v cíli.
Když ustaly kapky, vydali jsme se po stopách ostatních vstříc nultému kilometrovníku před turistickou kanceláří a vyzvedli jsme si certifikáty o absolvované pouti.
Zapnula jsem data. Cinkla mi zpráva, kde jsme. Psal nám pan domácí. Slíbil, že nás bude za půl hodiny čekat před domem. Letmo jsme se rozloučili s katedrálou a kráčeli z prudkého kopce k zamluvenému bytu. Přivítal nás pan domácí, který hovořil jen galicijsky, ukázal nám pokoje a na mapách doporučil restaurace v okolí. Poděkovali jsme mu a osaměli v bytě. Tak jsme tady, tak jsme v Compostele. Pánská část rodiny měla obří hlad, a tak jsme se jen rychle umyli, převlékli a vyrazili do města na kebab.
Najedli jsme se dosyta a zvolna se vraceli zpátky do bytu, když jsem vpravo uviděla nenápadný vchod do obchůdku – Decathlon city. „Honem, pojďte doprava!“ Volala jsem na kluky a přebíhala s Eliškou silnici. Někdo nad námi drží ochrannou ruku. Věděla jsem, že se o nás postará. V botaskách neměli pro dcerku nic, ale jakmile jsem zamířila do sekce s výprodejem posledních čísel, uviděla jsem ty nejparádnější boty v celém obchodě – fialovo růžové, stejně jako legíny se sukní naší dcerky. Byly jen jedny jediné a já se modlila, ať jí padnou. Vyzkoušela je a padly jí jako ulité. Za deset eur! Paráda. Dodnes je nosí a stále vypadají jako nové.
Uvědomila jsem si, kolik požehnání jsme cestou dostali. Kolik šťastných náhod se nám stalo. Kolik malých i větších zázraků. To nemůže být jen náhoda. Nikdy v životě jsem se necítila tak milovaná, tak opečovávaná.
Cestou jsme si ještě všimnuli obchodu s potravinami a nakoupili jsme spoustu jídla na bohatou nedělní snídani. A potom už jsme zalezli do pelíšků a snažili se spát. Děti byly zmožené únavou a usnuly raz dva. Ale my s manželem pořád nemohli zabrat. Ona jsme měli do rušné silnice, celý pokoj se třepal a jen sem tam jsme se propadali do polospánku, ze kterého jsme se probouzeli víc unavení než odpočatí. Až nad ránem jsme na chvíli tvrdě usnuli. Tak hluboce, že jsme se nevzbudili na ranní mši, kterou jsme chtěli navštívit.
