Jsme okouzlení portugalskou přírodou - tolik jinou, než je ta naše. Nezvyklá vůně eukalyptů, vysoké pestrobarevné vřesy a starobylé kamenné cesty. Užíváme si každý pohled do okolí.
Ráno jsme brzy vstali a rovnou zamířili k potravinám, nakoupit si něco dobrého ke snídani. Ale ouha, zrána bylo v centru města všechno zavřené. Děti protestovaly, nechtěly jít s prázdným žaludkem. Loudaly se podél pláže... a já si najednou všimnula, jak nás minulo pár lidí s papírovými pytlíky v rukou. Hm, to vypadá jako nějaká dobrota! Sledovala jsem, odkud vyšli a opravdu, byla tam malá kavárnička s pekárnou. Kafe jsem si kvůli dětem nedala (přece na mě nebudou čekat, než ho vypiju), ale pekárnu jsme vyplenili. Nakoupili jsme si velikou snídani a potom ji na pobřeží s chutí snědli. Cestou nás minulo pár prvních poutníků, někteří mladí s malými batůžky téměř běželi, staří manželé drželi promenádní tempo a my sledovali, koho všeho cesta pozvala na výlet. Některé z nich jsme později na dřevěných chodnících podél oceánu ještě dohnali.
Dnešní cestu jsem znala z fotografií a moc jsem se na ni těšila. Modré nebe, zářící sluníčko, zlatý písek a šumění moře. Nejraději bychom skopli tenisky a vrhli se do vln. Ale dnes
nemůžeme, dnes jsme přeci poutníci. Na batohy jsme umístili mušle, aby to o nás všichni věděli. Kochali jsme se proto pohledy na tu exotickou krajinu, plnými doušky nasávali slaný oceánský vzduch a kráčeli dál.
Dnes se stalo něco, co ovlivnilo celou mou další cestu – rozbily se mi hodinky, tedy jejich zapínání. Hodinky nedržely na ruce, několikrát jsem je chytla v letu a potom už nemilosrdně putovaly do krosny. Napřed jsem je nechávala nahoře boční kapsy a první den jsem na ně ještě občas koukla, ale postupně se v krosně propadaly na dno a po pár dnech jsem si na ně ani nevzpomněla. Až po návratu domů jsem si uvědomila, jaké to bylo požehnání. Trávit dny mimo limity času a prostoru, řídit se jen sluncem a únavou těla, byla to obrovská úleva. Když jsme se vrátili domů a já zase musela měřit čas na minuty, abych stihla tramvaj a doběhla včas do práce, s lítostí jsem vzpomínala na dny, kdy pro mě čas ztratil cenu a já byla svobodná jako pták.
Okolo poledne jsme dorazili do Esposende. Manžel už švidral hlady, a tak jsme zapadli do první voňavé kavárny. Tady jsem už kávu neodmítla. Chutnala výborně. Skvěle jsme se najedli, prošli se ještě jednou po nábřeží, nakoupili v potravinách prozíravě něco k večeři a vydali jsme se vstříc našemu třetímu ubytování do nedalekého Maru. Ten poslední kopeček v teplém letním dni nás úplně vyčerpal.
Naštěstí už bylo naše ubytování nadohled. Na přivítanou jsme dostali sklenku portského, dali si dlouhou sprchu, vyprali propocené oblečení, navečeřeli se, zahráli s dětmi Žolíka a padli do postýlek. Spali jsme skoro všichni jako dudci.
