Jak nám Pat a Mat rekonstruovali byt III.

Povím vám o tom, jak elegantní jednatel interiérové firmy odhalil svou pravou tvář, a my poznali, že jsme si na práci nenajali nikoho jiného než Pata! A neprozradilo ho jen ono žluté tričko.

Byl červen, sluníčko hřálo a my si jedno odpoledne definitivně plácli s Patem. V tu chvíli jsme ještě netušili, že je to Pat. On měl totiž úžasné maskování. Kam se na něj hrabe chameleon! Elegantně oblečený jednatel firmy nám dokonale mazal med kolem pusy a popisoval, jak budou práce na rekonstrukci našeho bytu probíhat. „Bude to jako symfonie. Nádherná souhra svalů, krásy a profesionality. Jen se těšte.“ Tak jsme se těšili.

Tvářil se tajemně jako pohádkový Aladin, který ukrývá kouzelného Džina. Sliboval, že když mu do kapsičky nasypeme dostatek zlatých mincí a drahých kamenů, vysloví kouzelné slůvko a byt budeme mít jako nový. Jak by ne. Zaměstnává ty nejlepší řemeslníky v celém kraji! Nejrychlejší! Nejspolehlivější! Nejšikovnější! A pracují skoro zadarmo! Než řekne „švec“, všechno bude hotovo. Jenže než se Pat vykoktal, zapomněl ono kouzelné slovíčko. Divotvorné „švec“ neřekl a my tudíž stále přežíváme na staveništi.

Nicméně i přes kouzelnické vlohy našeho realizátora bylo nad slunce jasné, že fungovat v bytě bez dveří, podlah, kuchyně, koupelny a záchodu, nebude možné. Zahnala jsem děti do postýlek ještě za světla a zasedla ke Googlu, který ví úplně všechno. Hledala podnájem na pět týdnů pro pětičlennou rodinu. Leč ač jsem u počítače málem i spala, nikdo nás ubytovat nechtěl. Tajně oslovené majitele penzionů, bytů a studentských nocleháren podezírám, že po večerech usedali k tabletu a na balkoně při západu slunce googlili reference o naší rodince. A jakmile zjistili, že naše děti jsou jedno živější než druhé, stáhli inzerát, zamkli byt na pět západů, nasedli na první letadlo a zmizeli před námi někam k moři.

Nakonec jsme měli štěstí. Manžel má totiž známou, co má známého, co má byt, ve kterém se takřka nevyskytuje. Dostal lukrativní pracovní nabídku a i s rodinou zmizel za kopečky, vydělávat tvrdou evropskou měnu v Alpách. A tak nám ten známý od známé nabídnul, abychom se na léto nastěhovali do jeho opuštěného bytu. Radostí jsem skákala až ke stropu. Snila jsem o tom, jak v poklidu a harmonii vyklidíme byt a červenec strávíme opalováním na zahradě. V srpnu se vrátíme zpátky domů. Do čistého bytu, který bude zářit novotou. A než začne školní rok, stihneme s dětmi prožít pár dní u největšího evropského jezera, aby nás ve škole nepomluvili, že jsme škrti a dětem nic nedopřejeme.

Příprava na stěhování probíhala za radostného očekávání. Koupila jsem ploutve k Balatonu a sepsala jsem úkoly. Fungovali jsme podle plánu. Když jsem čas od času zvýšila hlas, podařilo se jej  i plnit. Nejdříve bylo třeba umístit mladší děti do letní školky. Prozíravě jsem v den zápisu stepovala před budovou hned s rozedněním (a že v červnu svítá hodně brzy). Ve frontě jsem nestála zdaleka první, ale vlezla jsem se do limitu. Tak se naše děti staly vyvolenými a já radostí skákala podruhé. Jupí! Odškrtla jsem si první bod.

Druhým bodem byly banánové krabice. S manželem jsme denně obcházeli všechny supermarkety v širokém okolí a dělali smutné oči, abychom si jich mohli pár odnést. Mistrně jsme střídali převleky a děti, aby nás vedoucí prodejen nepodezírali, že si s nimi hodláme otevřít krámek na Zelném trhu. V každém obchodě jsme se denně otočili aspoň třikrát a za pár dní jsme se doma nemohli ani hnout. Kdo se chtěl z ložnice dostat na záchod, musil se těmi krabicemi prokousat.

Pak konečně nastal ten dlouho očekávaný čas stěhování. Všechno, co jsme za deset let společného života nakřečkovali, se nám podařilo nacpat do krabic a kufrů. A co se už skutečně nikam nevlezlo, tím jsme zaskládali sklep až po strop. Děti se také chtěly nechat zabalit na cestu, ale úspěšně jsme je identifikovali a musely z krabic ven. Každé dítko vyfasovalo kufr s oblečením, pár hraček, plastový talířek s kelímkem (aby u známých nerozbilo porcelán po prababičce) a akce Kulový blesk vypukla.

První ztráta ideálů nastala již při přesunu krabic. Ona každá napěchovaná krabice vážila tolik, co jeden potomek a po dvou dnech vynášení zavazadel na půdu jsme se mohli úspěšně přihlásit do prvoligového kulturistického klání. Z vidiny, že za měsíc to budeme všechno stěhovat zase zpátky, se mi orosilo čelo a manželovi zešedivěly vlasy.

Leč děti radostně šmejdily po pronajatém bytě, schovávaly se na půdě a tetelily se, že mohou spát na zemi ve spacáku. Jejich veselí bylo nakažlivé. Přestali jsme si dělat vrásky z toho, jak ten nekonečný měsíc přežijeme. Vyhnali jsme drobotinu na hřiště a uklidňovali se, že ten měsíc nakonec bude báječným dobrodružstvím. Nakonec se z toho vyklubal dokonalý Survival Camp. Naučili jsme se přežít v nepříznivých podmínkách, nepodlehnout panice, přemýšlet a bojovat až do konce.

První den rekonstrukce se nesl v duchu velkého očekávání. Ani dospat jsme nemohli. Celé dopoledne se naše myšlenky točily jen kolem toho, copak se v našem bytě asi odehrává. V nejistotě jsme však nebyli ponecháni dlouho. Telefonoval nám totiž soused pod námi. Ze stropu mu prý kape voda. Od nás.

Tehdy Pat poprvé odhalil svou pravou tvář. A co víc. Postupně odkryl všechny karty a my s údivem zjistili, že v kouzelnickém kufříku neskrývá Džinovu láhev, ale hromadu dlužních úpisů. S rekonstrukcí bytu mu nepomáhá banda svalnatých řemeslníků. Musí se činit úplně sám. A to víte, krásná přítelkyně, letní sluníčko, k nám daleko… Tudíž se naše vzájemné telefonáty brzy smrskly na pár donekonečna ohrávaných vět.

„Pate, stihnete to v termínu?“

„Jistě.“

„Máte ale obrovské zpoždění. Kdy to všechno dokončíte?“

„Zítra, čestný pionýrský. Zítra.“

Druhého dne manžel nahání řemeslníka. „Pate, kde jste?“

„Doma, bolí mě oko (ruka, noha, hlava, …). Přijedu zítra. Určitě. Čestný pionýrský.“

Postupně jsme se ze „zítřka“ dopracovali k termínu „do dvou týdnů.“ Blíží se půlroční výročí naší spolupráce. Pořád žijeme na staveništi. Pat se moc neukazuje. Asi si na Vysočině staví iglú. Mat se už dva týdny činí obkládáním naší maličké, panelákové koupelny a odmítá mě pustit na záchod. Je frustrovaný a dává mi to sežrat. Pat mu včera mu nezaplatil. A tak si Mat pomalu balí fidlátka. Pat ostatně dluží kde komu. Vsadila bych se, že do toho iglú po večerech stěhuje banánové krabice, aby neodešel s prázdnýma rukama, až ho exekutor nevpustí do domu.

Sousedé nám Patovo řádění milosrdně odpustili. Pat jim totiž přislíbil, že zničenou kuchyňskou linku nechá vyrobit znovu. Bohužel ji po večerech tvořil osobně. Trvalo mu to skoro půl roku. Každé prkénko dvakrát měřil, a pak ještě minimálně dvakrát řezal a ořezával, protože mu to nesedělo. Na práci si musel od souseda půjčit nářadí, protože vlastním neoplýval (možná ho už odtáhl do iglú). Při instalaci nových skříněk sousedům zničil podlahu. Tu už opravit raději nechtěli. S hrůzou v očích za Patem přirazili dveře a popřáli nám upřímnou soustrast.

Já Patovi stále naivně věřím. Doufám, že co nevidět přemůže Alzheimera, vzpomene si na kouzelné slůvko a naše zaprášené staveniště změní v hřejivý domov. Anebo mu poctivý nálezce vrátí kouzelnou láhev a my se dočkáme těch slibovaných řemeslníků. Nebo na Rybném trhu koupíme zlatou rybku maskovanou za kapra a ona nám bude muset splnit tři přání. No, anebo přestanu věřit na pohádky. Požádám Úřad práce o rekvalifikační kurz a všem pochybným řemeslníkům vytřu zrak.