Jak nám Pat a Mat rekonstruovali byt II.

O tom, jak se Pat a Mat stali součástí naší rodiny, jsem psala již minule. Tentokrát vám budu vyprávět o tom, jak vypadá náš běžný den v rozestavěném bytě. Můžete tak na chvíli nakouknout pod pokličku naší malé reality show.

V pět hodin ráno manželovi pípne budík. Moje drahá polovička při tom stěží slyšitelném zvuku jako správné ranní ptáče zvesela vyskočí z postele a potichu se jako myška vyplíží z ložnice. Všechno ostatní tvorstvo v našem nevelkém bytě dosud blaženě dřímá.

O deset minut později se z pokojíčku ozve štěbetání tří malých ptáčků. Nadšeně vítají nový den, tetelí se radostí, že není víkend a oni za chvíli vyletí vstříc kamarádům. Napřed jim ale rodiče musí pořádně nakrmit bříška, a tak se hlasitě dožadují pozornosti.

Jenže já mám ještě noc. Jak se blíží zima, já se pomalu a jistě měním v medvědici. Kdybych jen trošku mohla, nacpu se k prasknutí a spím až do jara. Ale to mi moje malá ptáčata nedovolí. Vlezou si za mnou do vyhřátého pelíšku a šimrají mě, dokud to nevzdám a nejdu vařit kakao. Toho, že jsem z brzkého ranního vstávání celá nabručená, si naštěstí nevšímají. Hlavně, že mě můžou chytit za tlapku, přitulit se a navrch dostanou rohlík namazaný výjimečně tlustou vrstvu lískooříškové pomazánky vyrobené z rafinovaného cukru a palmového oleje.

Ve čtvrt na sedm se v duchu omluvíme sousedům a začneme stěhovat nábytek z chodby a kuchyně do všech ostatních místností, abychom uvolnili nezbytný pracovní prostor Patovi a Matovi. I balkon jim uvolníme. A aby se kluci nehádali, tak každému jeden.

V půl sedmé děti s tatínkem vyletí do světa a rodinné hnízdo střežím jen já. Nastrojím se a pečlivě se nalíčím, aby se mě Pat hned ve dveřích neleknul a neprchnul zpátky do lesů kamsi na Vysočinu. Ale je mi to houby platné. Pat nikde. Tomu se prostě po ránu z vyhřátého klobouku (pardon, postele) nechce.

„Vstávej, jde se cvičit,“ vzbudí ho polibkem krásná přítelkyně.

„Ale já mám ještě noc!“ Opáčí Pat. Nakonec se však přemůže a udělají si krásné ráno. A protože jsou teď oba zemdlení únavou, opět s něžným úsměvem na rtech spokojeně usnou.

„Vstávej, jde se do práce.“ Řve do telefonu vztekle Mat. Už hodinu u nás nervózně přešlapuje a hypnotizuje vteřinovku na kuchyňských hodinách.

„Ale mně se ještě nechce,“ škemrá Pat a zoufale mrká na svou přítelkyni, která je mrzutá, protože ji ten setsakramentský telefon probudil.

„Dávám ti hodinu. A jestli tady nebudeš, jedu domů.“ Uzavře debatu Mat. S vítězným úsměvem se na mě podívá a ujistí mne, že do hodiny je Pat tady, jako na koni. Poručí si pořádný hrnek kávy a jde si zakouřit.

O mě se pomalu pokoušejí mrákoty. Za hodinu mám být na druhém konci města. Jenže Mat v bytě odmítá čekat sám. Tentokrát vteřinovou ručičku hypnotizuji já a šéfovi se po telefonu omlouvám, že budu mít opravdu jen malé zpoždění.

Po dvou hodinách a nějakých drobných Pat skutečně dorazil, Mat neodjel, já trhla světový rekord ve sprintu na tramvaj na vysokých podpatcích z kopce a hoši se pustili do díla. Nejdříve si rozdělili balkony. Ten u dětského pokoje si zabral Pat, druhý u pracovny obsadil Mat. A potom se každý odplížil do své ideální poloviny bytu. Pat montoval vlastnoručně vyrobenou kuchyňskou linku a Mat se pustil do obkládání koupelny. Pat si chtěl s Matem povídat, ale Mat už toho od Pata slyšel tolik, že ho z toho brněly uši, a tak si na truc pustil rádio. Naplno. A dechovku! „To máš za to ráno, holomku.“ Rád by za sebou dramaticky zabouchnul dveře, ale ty Pat ještě ani nevybalil z krabice.

Pat co chvíli nakukoval, jak se Mat při práci činí, sem tam mu uštědřil moudrou radu, sem tam opatrně nadhodil, jak je na tom finančně špatně… a Mat se postupně začal měnit v býka odfrkujícího před rudým praporem. Ve snaze zachovat si poslední zbytky zdravého rozumu, prosmýkl se okolo Pata a pelášil do svého auta, až se mu za patami kouřilo. Chvíli si pro sebe něco povídal, chvíli něco usilovně hledal… a potom se vynořil s několika srolovanými koberečky pod paží. Vesele si pískal a rozverně poskakoval zpátky do bytu.

Pat jen nevěřícně koukal, jak si Mat skládá koberečky jeden vedle druhého, od koupelny až na balkon.

„Tady to je moje,“ ukázal na prostor vpravo od béžových koberečků.

„A tohle je Krakonošovo.“ Odtušil kysele Pat a šel do kuchyně montovat dvířka. Rád by se zavřel, aby nemusel poslouchat Matovo rádio, ale neměl čím.

„Ach jo, kdybych já tak včera osadil ty dveře,“ tloukl hlavou o desky, které snad brzy budou kuchyňskou linkou. Jenže neosadil, a tak mu nezbylo než držet pusu a krok a usilovně pracovat, aby si o něm snad Mat nemyslel, že se fláká.

Když jsme odpoledne posbírali děti a přišli domů, Pat se za domovními dveřmi dmul pýchou.

„Tak jsem vám namontoval ty dvířka před pračku!“ chlubil se.

„Jé, to jste hodný,“ pochválila jsem ho. Odklidila jsem děti do obýváku (toho času skladiště vystěhovaného nábytku) a jala se zkoumat kvalitu provedené práce.

„Pate, máte to nějak špatně. Ty dvířka jste měl namontovat z druhé strany. Takhle se to kříží s dvířky od pračky,“ povzdychla jsem si.

„Ale takhle nějak si to pamatuji z toho nákresu, co jste mi dávali,“ bránil se Pat.

„Jo, takhle to mělo vypadat. Akorát přišroubované to máte naopak,“ nedala jsem se.

„Tak já to někdy předělám,“ povzdychl si Pat. „A ještě jsem vám naistaloval dveře do pracovny!“ Chtěl si zlepšit reputaci.

Připadala jsem si jak maturitní komise. „No tak ukažte.“

Dveře vypadaly opravdu krásně. Zkusila jsem je zavřít… a nic.

„Pate, ty dveře nejdou zavírat.“ Ozvala jsem se nejistě.

„Ale jó, to si sedne.“

V tu chvíli jsem Patovi zachránila život, protože jsem beze slova utekla na třetí balkon, zhluboka dýchala a desetkrát pomalu počítala do deseti.

Manžel si mezitím vzal do parády Mata.

„Dobrý den, Mate. Prý jste dnes ráno přijel na čas, toho si cením. Tak jak jste pokročil?“

Mat provinile pokrčil rameny a ukázal na koupelnu, kterou měl obkládat. Ale ať manžel koukal jak koukal, dlaždice na stěně nebyla ani jediná.

„Když on to Pat udělal křivý.“ Žaloval Mat.

„Tak si to asi budete muset srovnat, pánové.“ Diplomaticky uzavřel debatu můj muž.

Pat se kolem něj právě chystal prosmýknout k východu, když tu rychlostí blesku vyběhl z koupelny Mat.

„Pate, něco jsi zapomněl, ne?“

„No jistě,“ neochotně připustil Pat a s kyselým obličejem odpočítal Matovi slíbené bankovky.

A tak oba pánové nasedli do svých aut a odjeli vstříc svým hřejivým domovům, zatímco nám začala druhá šichta. Na domácí úkoly v tu chvíli nebylo ani pomyšlení. Všichni jsme ze sebe shodili slušné oblečení, natáhli na sebe staré tepláky a jali jsme se uklízet byt. Každé dítě má svou vlastní lopatku, smetáček a vytyčený rajón, manžel nad nimi vykonává nepedagogický dozor a já připravuji nějakou nenáročnou rychlovku k večeři.

Z posledních sil s prvorozeným napíšeme úkoly, pocvičíme na klavír, druhorozeného prozkoušíme z logopedie a naženeme drobotinu do postýlek.

Manžel pak vytáhne krabici s nářadím a další dvě hodiny spravuje dveře, aby se konečně daly zavírat.

V jedenáct večer přemýšlím, jestli mám ještě poprosit někoho ze sousedů, zda se u nich můžeme umýt, ale při pohledu na hodiny to vzdávám. Otřepeme ze sebe navzájem prach, lokneme si ohnivé vody, protože na dýmku míru to dnes opět nebylo, a ve vteřině tvrdě spíme.

Následujícího skoro-poledne přijíždí Pat a hned se žene ke dveřím od pracovny. Zálibně se usmívá. „Tak to sedlo, vidíte? Měl pravdu! A vy jste mi málem nevěřila!“

Věřte tomu nebo ne, ale Pat ještě pořád žije.