Jak nám Pat a Mat rekonstruovali byt I.

No jo, spolehnout se na Pata a Mata, to snad může jen blázen. Jenže když on se Pat tvářil jako majitel firmy s pěti zaměstnanci a Mata předcházela pověst Supermana...

Pata jsme najali na rekonstrukci našeho bytu. Doporučila nám ho naše známá. Zpytuji svědomí, jestli jsem se jí někdy něčím nedotkla. Pat nás totiž pravidelně dostává do patových situací. Každou chvíli od něj slyšíme, že nemá peníze a neví, co dál. Nemůže z obchodu vykoupit zboží, které potřebuje k rekonstrukci. Rekonstrukce takřka nepostupuje. Když Patovi napočítáme penále za zpoždění, nebude mít peníze, aby k nám mohl dojíždět. Za naše peníze, které měl použít na nákup zboží a materiálu, si musel koupit auto, aby k nám mohl dojíždět a zaplatil dluhy, aby nešel do vězení a mohl pro nás pracovat. Co teď? Babo raď!

Patova manželka byla fúrie, a tak se s ní rozešel. Našel si mladou a krásnou přítelkyni. Přítelkyně mu dává pořádně zabrat. Asi to má nejradši po ránu. Pat k nám přijíždí nejdřív v deset, a i tak je na smrt vyčerpaný. Vzhledem únavě také nevydrží pracovat od rána do večera, jak by člověk od řemeslníka, nota bene placeného za hotovou práci, očekával. On nevydrží pracovat ani běžnou osmihodinovou pracovní dobu! Když u nás stráví prací alespoň čtyři hodiny, bouchneme večer šampaňské. Za těch pět měsíců rekonstrukce padly čtyři lahve.

Jelikož je Patova přítelkyně vyhlášená krasavice, toť se ví, Pat ji nemůže nechat doma bez dohledu. A tak přijíždí stěží dvakrát, třikrát týdně… a děsně u nás trpí. Neustále kontroluje telefon, a co chvíli do něj roztomile štěbetá. Nedávno to už naše děti nevydržely a neznaje studu, jaly se ho imitovat. Tak upřímně jsem se už dlouho nezasmála.

Jak jsem již řekla, Pat je již nějaký čas rozvedený. Podezřívám jeho přítelkyni, že se jí nedaří vytvořit kouzlo domova. Pat ho totiž plnými doušky bezostyšně nasává u nás. Mnohokrát jsem se snažila moudře mu poradit, aby přijel pracovat hned ráno, kdy jsme všichni pryč a on bude mít klid na práci. Ale to on ne. On vždycky čeká, až budeme všichni doma, aby si užil ty neopakovatelné okamžiky, kdy s dětmi píšeme úkoly, cvičíme na klavír, podepisujeme poznámky a diskutujeme o pravidlech rodinného soužití. Plete se nám pod ruce a pod nohy, když vybalujeme nákup a vaříme večeři. S prací se v tu chvíli neskutečně nimrá a občas se už ani nenamáhá nějakou práci předstírat a jen tak ve zbožné úctě dřepí na zemi a kouká na tu naši idylku v bytě typu staveniště.

Pat se pomalu a jistě stává právoplatným členem naší rodiny. Přeci jen, když jste s někým tak dlouho v kontaktu, ani to nejde jinak. Ne, že bychom s takovými blízkými vazbami počítali hned od začátku. My tedy rozhodně ne. Chtěli jsme mít rekonstrukci hotovou za pět týdnů. Hotovo, zaplaceno a sbohem. Jenže za chvíli společně oslavíme půlroční výročí, a to už se člověk sblíží, ať chce či ne. Tak s námi Pat oslavil srpnové narozeniny našich dětí (kterým jsme v tom našem staveništi doposud ani nemohli rozbalit dárky), začátek školního roku, moje narozeniny, dcerčin svátek a teď s námi dokonce oslaví i narozeniny našeho manžela! Pevně doufám, že jarních narozenin našeho prvorozeného se už nezúčastní. Ale u Pata je možné všechno.

Pat má totiž značně subjektivní představy o čase. A velmi omezený slovník. Zpočátku měl na každý náš dotaz týkající se termínu dokončení díla odpověď „zítra.“ Tento časový údaj nám zarytě opakoval dva měsíce. Když zjistil, že jsme na toto slovo alergičtí a hrozí, že v důsledku anafylaktického šoku upadneme do bezvědomí, zavedl nový pojem: „do dvou týdnů.“ Nicméně po tolika týdnech a měsících již Pata důvěrně známe a víme, že obojí v podstatě znamená to stejné: na svatého Dyndy aneb až naprší a uschne. Takže už i zamrzlo a nasněžilo a pořád nic.

Když si nakonec i Pat sundal růžové brýle a uvědomil si, že s tímto tempem u nás stráví život až do důchodu, začal hledat pomocníka. Jeho věty se staly rozvitějšími. „Zítra přijde obkladač.“ „Zítra dorazí zedník.“ „Za týden přijde obkladač.“ „A elektrikář taky.“ Tak jsme čekali a čekali, nechali udělat nové klíče… ale nikdo nepřicházel. Jeden šikula si den předem pořezal ruku (nebyl to náhodou nezdařilý pokus o sebevraždu?), druhý po cestě vážně havaroval (takřka dokonalá sebevražda), třetí zmizel z povrchu zemského, jeho telefonní číslo přestalo existovat a nikdo o něm nic neví.

Nakonec se ale štěstí unavilo a jednoho krásného sobotního odpoledne k nám přišel Mat. Vypadal trošku jako strejček Pompo, ale byl ochotný vypotit na naší stavbě pár kapek potu a dokonce riskovat značnou finanční nejistotu, kterou Pat skýtal. Nicméně Mat byl už zkušený obchodník a tak rovnou vybafl svoje podmínky.

„Pate, kdy mi zaplatíš?“

„Zítra, Mate, neboj, zítra.“

„Pate, jestli to nebude, tak ti tady ty kachlíky všechny rozbiju.“ A poklepal zednickou lžíci na krabici s těžce vydobytími obklady dovezeními z daleké Itálie (podle toho, jak dlouho jsme na ně čekali, je Pat mohl zrovna tak jeden po druhém přinášet pěšky a ještě se po cestě vykoupat ve Středozemním moři a slézt nejeden alpský vrchol).

Pat střídavě blednul a rudnul… a potom si plácli.

A tak se k nám domů nastěhoval i Mat. Mat je šťastně rozvedený a žije sám. V noci dobře spí a ráno po něm nikdo nechce žádné výkony, takže u nás vesele křepčí už v sedm hodin ráno. My si jeho ochoty velmi ceníme, tudíž vstáváme už v pět, abychom se stihli vypravit, poklidit po snídani a vystěhovat mu nábytek z kuchyně, než přijede.

Mat je u nás ale nerad sám. Tak jsem po několika měsících bez výplaty nakonec v neziskovce podala výpověď a při nekonečném odepisování na inzeráty mu dělám společnost. Občas si říkám, že Mata mám jako pokání za to, že jsem se při mateřské rouhala a stěžovala si na neustálou přítomnost dětí. Mat má totiž duši (a chování) malého dítěte. Ať se hnu kam se hnu, pořád ho mám za zadkem. Když si pustím počítač a začnu tvořit životopis, už mi strká hlavu do monitoru a zajímá ho každé písmenko. Když mi dochází trpělivost a vztekle za sebou zavřu dveře do pracovny, trucovitě se usadí v místnosti, co snad brzy bude koupelnou a vyvolává: „paní …-ová, paní …-ová“. A neutichne, dokud všeho nenechám a nevěnuji mu potřebnou dávku pozornosti.

Jak tak už měsíc nemohu zavadit o kloudnou práci, začínám uvažovat nad tím, že si znovu obnovím svou živnostenskou činnost. A už vím, co budu dělat. Já totiž budu „manželka hodinového manžela.“ O zákazníky určitě nebudu mít nouzi. Po pár dnech psychického nátlaku mi bude každá panímáma vděčností líbat ruce, když budu o jejich Pata a Mata pečovat, přikyvovat, litovat a foukat bebíčka a ona bude moct konečně zmizet do práce!