Nezapomenutelná cesta - den sedmnáctý

Blížíme se konci našeho putování. Mys Finisterre je už skoro na dosah. Dříve prý poutníci v cíli cesty pálili své šaty, aby ukázali, že se proměnili v nového člověka. A dnes večer budeme u majáku při západu slunce stát i my.

Sousedé z vedlejšího pokoje nás vzbudili ještě za tmy, ale my si ještě užívali hodinu pod peřinou. Prostor v ubytovně byl úsporný a nemělo smysl, abychom se všichni setkali v kuchyni. A tak jsme ještě chvíli leželi, než jsme konečně uslyšeli cvaknout dveře a vyskákali jsme také z postýlek. Tedy, ten kdo měl postel. Manžel nakonec spal mezi postelemi na zemi a Vojtíšek se stulil pod mé lůžko, aby se aspoň trochu vyspal. Já měla tentokrát postel sama pro sebe a spala jsem jako to nejhodnější miminko.

„Dnes už nás nečeká žádná túra, bude to jen taková procházka,“ usmívám se na děti. Dnes je ten opravdu poslední den naší poutě. Dnes, pokud všechno půjde podle plánu, dorazíme na Konec světa. Budeme stát na stejných místech, kam v patnáctém století dorazila výprava pana Lva z Rožmitálu. To jejich cesta mě motivovala dojít až sem. A jsem za to moc ráda.

Portugalská část cesty byla taková osamělá, často jsme šli sami, potkávali jsme jen málo poutníků a liduprázdnými vesnicemi jsme svižně procházeli za doprovodu zuřivě štěkajících psů. Španělsko znamenalo pravý opak - davy poutníků a turistů s malými batůžky ozdobenými mušlemi, mnozí z nich se hojně prolévali alkoholem a někde doslova tropili ostudu. Mnohdy jsme šli takřka v davu a jen stěží jsme odváděli myšlenky zase zpátky k sobě. Santiago bylo nádherné, ale po dnech putování příliš rušné. Cesta na Finisterru pro mne byla způsobem, jak celou pouť uzavřít. Potkávali jsme poutníky, ale bylo jich tak akorát a byli mnohem pokornější než mnozí z těch, se kterými jsme se setkali v posledních dnech. A příroda zde byla opravdu nádherná – i kdybych na nic jiného neměla vzpomínat, tak Galicie mě uchvátila.

Nemusela jsem děti dvakrát pobízet, v maličkém pokojíku nám bylo těsno. Nahodili jsme batůžky, seběhli po starých dřevěných schodech do přízemí a vyběhli jsme do ulice. Sešli jsme jen pár metrů a zase jsme se ocitli na pláži. Oceán měl hladinu klidnou jako zrcadlo a narůžovělé vycházející Slunce v něm kreslilo úžasné obrazce. Místní se sotva probouzeli, v ulicích byl klid a my měli povznesenou náladu – kdo by nechtěl dobýt Konec světa? Bylo to jako z pohádky.

Podél pláže jsme došli až do Corcubiónu, starobylého kamenného města. Chtěli jsme nahlédnout do kostela, ale byl nedobytně zavřený. V turistické kanceláři měli také ještě půlnoc. A na obecním úřadě jsme se nedomluvili vůbec. Aktivní úředník, když nás viděl s batůžky ozdobenými mušličkou, nás rovnou nasměroval na pěšinu z města ven.

A tak jsme se prodrali uzoučkou cestičkou podél zahrádek a za chvíli jsme stanuli na hlavní poutnické cestě. Kopeček jsme už zkušeně vyšlápli bez větší námahy a o to víc jsme se těšili z nádherných výhledů. Cesta nás brzy zavedla do lesa a my si nostalgicky užívali poslední doušky voňavých eukalyptů. Místy na nás vykoukl oceán, občas jsme uviděli skrytou zátoku se zčeřenými čepičkami bělostné pěny. Kdyby na nás zamávala mořská panna, vůbec by mě to nepřekvapilo.

V Lugaru jsme si na chvilinku odpočinuli na lavičce, když k nám přišla usměvavá místní paní a darovala nám domácí jablka a hrušky. Byly tak sladké a šťavnaté, a jak krásně voněly. Po cestě jsme je ještě nabídly i dalším poutnicím, protože bychom je všechny nedokázali sníst.

Sluníčko dnes hřálo o sto šest, ale v eukalyptovém lesíku bylo příjemně. Nohy už dávno chodily úplně samy a my mohli v hlavě rekapitulovat svou dosavadní pouť a přemýšlet o tom, jak moc nás změnila. Zaplavila mě veliká vděčnost, že tady mohu být, že jsme to společně zvládli a že dnes svou dlouhou cestu dokončím. Cítila jsem se, jako bych putovala v duchu celé ty dlouhé roky, kdy jsem o Svatojakubské pouti jen snila. A teď, když se nohy dotýkají takřka posvátné půdy, to byl ten nejsnazší a nejúlevnější úsek cesty.

Brzy mezi stromy vykoukla krásná vyhlídka na Finisterru a maják na konci mysu. Zdál se tak blízko, jako bychom se jej mohli dotknout prstem. O břehy se rozbíjely bělostné vlnky, vzduch voněl slaně a my si připadali jak užaslí středověcí poutníci, kteří poprvé uviděli oceán a nedokázali si představit, že by někde mohl mít svůj konec.

Čekalo nás poslední strmé klesání. Naší nejmladší uklouzla noha na písku a svezla se až trnitého houští. Naštěstí už byla cestou docela zocelená, statečně setřela slzičky, vytáhla trny z prstíku, otřepala odřené pozadí a pokračovali dál.

Než jsme si to pořádně uvědomili, byli jsme takřka na konci putování. Před námi se otevřel záliv jako z kýčovité maledivské pohlednice, písčitou pěšinu nahradil kamenný chodník. Na chvíli jsme se posadili na pláž, abychom příchod do Finisterry ještě trochu oddálili. Kochali jsme se lehkým vánkem, který nám pročesával vlasy, děti sbíraly svatojakubské hřebenatky v písku, kolem nás se pomalu objevovali první turisté s lehátky, slunečníky a chladícími taškami plnými jídla. Najednou jsme měli pocit, že sem nepatříme. Jak krásně nám bylo uprostřed lesů. Ve městě panoval čilý ruch, uskakovali jsme před projíždějícími auty, nataženýma rukama žebráků a pospíchajícími turisty a obchodníky.

Hledali jsme poutnickou kancelář, ve které bychom získali certifikát o absolvování cesty na kraj světa. Motali jsme se v úzkých uličkách, ale nemohli jsme trefit do správných dveří, i když jsme několikrát takřka procházeli kolem. V ulicích jsme sem tam viděli poutníky s certifikáty a šli v jejich stopách, ale kancelář jsme nenašli. Až už jsme to chtěli vzdát, potkali jsme ošlehanou poutnici s vyčerpaným pudlíkem, kterou jsme cestou již párkrát viděli. Byla to učitelka a na cestě již prochodila tři dlouhé měsíce. Její batoh i oblečení dávno ztratily svou barvu a vyhýbala se společnosti. Naštěstí měla nastudovanou cestu ke kanceláři a s jistotou nás k paní u přepážky dovedla. Obdrželi jsme nádherné listiny … i když jsme vlastně ještě na Konci světa ani nebyli.

Rozhodli jsme se oslavit konec našeho putování v restauraci, a skutečně jsme jednu otevřenou nedaleko přístavu našli. Mezi voňavými turisty jsme si připadali trochu nepatřičně, ale určitě nejsme první umounění poutníci, kteří se zde nechali pohostit. Jídlo bylo voňavé a lahodilo našim chuťovým pohárkům, které v posledních třech týdnech docela strádaly. Najedli jsme se dosyta, co jsme nezvládli, to do sebe nasoukaly hladové pubertální žaludky.

Ubytovali jsme se v hotelu. Nemohla jsem se dočkat, až dojdeme k majáku, ale napřed bylo nutné splnit přání našich dětí a jít se vykoupat do oceánu. Malí otužilci se převlékli do plavek a vyrazili jsme zpátky na pláž. Sluníčko svítilo jedna radost, písek byl hlaďoučký a příjemně hladil naše bolavé nohy. Ale voda byla doslova ledová! Místní se většinou jen slunili na pláži, málo kdo se na chvilku ponořil do vln. Děti se nadšeně rozběhly do moře, ale sotva je zkropily studené vlny, jejich nadšení mírně opadlo. Nakonec jsme jim dopřáli hodinu osvěžujícího pobytu ve vlnách (ale neplaval nikdo, voda byla opravdu jen pro otužilce) a pomalu byl čas vrátit se do hotelu, smýt ze sebe písek a vyrazit na slibovaný Konec světa.

Jaký asi bude? Honilo se mi v hlavě. Schválně jsem se nedívala na fotografie místa, abych si užila okamžik překvapení. Nahoru jsme vyběhli, ani nevím jak. Šli jsme svižně, bez batůžků, užaslýma očima jsme sledovali španělské pobřeží, zálivy a písečné zátoky, kam jen oko dohlédlo. Honzíka pobolívala noha, tak si půjčil mé turistické hole a já šla zlehka jako už dávno ne. Za chvíli jsme stáli na vyhlídce a hleděli na nekonečnou mořskou hladinu.

Objali jsme patník u nultého kilometru – místo, kde cesta začíná a končí. Poklonili jsme se u kříže, spirituálního milníku naší cesty. Prohlédli jsme si maják ze všech stran, posadili se pod něj a v paprscích zapadajícího slunce jsme vzpomínali na všechny, které nosíme v srdci, na dobrodince, které jsme během naší pouti potkali i na tisíce poutníků, kteří zde seděli před námi a stejně fascinovaně hleděli na nekonečný obzor. Sledovali jsme slunce, jak se pomalu sklání v oceánu a čekali, jestli uslyšíme pověstné zasyčení, až se dotkne jeho hladiny.

I když už slunko zapadlo, chvíli trvalo, než nastala černá noc. Nechtěli jsme jít úplně po tmě, a tak jsme rychle vyrazili z kopce dolů. Bez batohu jsme se cítili lehcí jako ptáci a já měla několikrát potřebu roztáhnout ruce a utíkat po pěšině, šťastná a svobodná. Došla jsem do Santiaga de Compostela a potom až na Konec světa. Mé vlastní nohy mě sem přivedly. Musela jsem překonat svůj strach, své hranice a mnohdy i samu sebe. Ale nikdy jsem to nevzdala. Došla jsem na skutečný konec světa. Už není kam jít dál. Je čas vrátit se domů.

Myslela jsem na všechno, co jsem v sobě po dlouhá léta nosila, všechna přání a představy, se kterými jsem se na pouť vydávala. Snažila jsem se pojmenovat všechno, co zde chci zanechat za sebou. Až se slunce zítra vyhoupne nad obzor, budu novým člověkem. Nechám rozkvést své staronové já. Nemusím pálit oděv, abych si uvědomila, že je nutné zbavit se všeho, co mě tíží a brání mi vzlétnout. Jen to jen v hlavě – a já to všechno nechala složené u paty majáku.