Nezapomenutelná cesta - den šestý

Dnešní den byl dnem osamění. Očekávali jsme davy poutníků na hlavní mši v katedrále v Caminha, ale byli jsme tam s batůžky úplně sami. A ještě ne všichni. 

Noc byla krušná. Eliška napřed nemohla usnout, pokašlávala a nebylo jí vůbec dobře. Zatímco ostatní slastně oddychovali, já skoro celou noc proseděla u jejího lůžka. Probudilo ji každé zahýkání oslíka, každý zvuk v rozlehlé místnosti. Když na chvilinku usnula, skulila se z postele a natloukla si. Potom už nezabrala vůbec. Rozjela se jí laryngitida. Po zbytek noci jsem s ní seděla v otevřeném okně a modlila se, ať dýchá. Naštěstí jsme byli stranou a nikoho nevzbudili.

Ráno kolem páté se už trousili první poutníci do koupelny a na snídani, a my spořádaně čekali, až se ti nejvíc pospíchající najedí a vydali se také do jídelny. Snídaně byla v ceně a fungovala bohužel stylem „kdo dřív přijde…“. A tak na nás nezbylo skoro nic, dokonce i pár vajíček, o které jsme se chtěli podělit, manželovi jeden mladík sebral takřka z ruky. Slýchali jsme spoustu historek o poutnické pospolitosti a ohleduplnosti a zde jsme zažili šok ze srážky s realitou. Tak jsme pojedli, co zbylo, vyšlápli schody do noclehárny a dobalili batůžky na cestu. Velká skupina poutníků už vyrazila a my řešili, co dál.

Nakonec jsme se dohodli, že manžel s Eliškou zajdou do lékárny a pojedou vlakem, zatímco já s kluky půjdeme pěšky. Než jsme odešli, tak jsem manželovi do telefonu poslala v angličtině diagnózu jeho i dcerky a léky a jejich složení, které bychom použili v ČR. I když byla neděle, kdy je většina obchodů v Portugalsku uzavřená, ve Vila Praia de Ancora měli v lékárně otevřeno a šikovná lékárnice dokonce hovořila anglicky a dobře se orientovala v nabízených produktech – nabídla manželovi medikamenty přesně na míru. Manžel s dcerkou potom sedli na vlak a čekali na nás v Lanhelas u kostela až do pozdního odpoledne.

Já s kluky statečně vyrazila vpřed. Než jsme sešli na hlavní cestu, procházeli jsme osamělí ulicemi a poštěkávali na nás místní psíci, na hlavním tahu už ale bylo živo – byla neděle a místní ve svátečních šatech mířili do kostela. Anebo v žabkách na pláž. My se vydali pobřežní cestou do Caminhy. Fascinovaně jsme hleděli na zčeřené přílivové vlny, jak se rozbíjejí o pobřeží nebo běží a šumí po pláži. Po cestě korzovali místní, mezi nimi kličkovali cyklisté a sem tam jsme zahlédli pár poutníků. Turistický chodník dokonce okupovalo stádo divokých koz. Byly tak krotké, že jsme si připadali jako v dětském koutku v ZOO.

Ale nebylo času na zbyt. Chtěli jsme zajít na nedělní mši do katedrály v Caminze a měli jsme před sebou ještě kus cesty. Šlapali jsme dost svižně, říkali jsme si, že toho musíme využít, když jdeme bez Elišky, která tak rychle chodit nedokáže. Byli jsme zpocení a teplem trochu utrmácení, sluníčko nám dnes vesele svítilo na cestu a na nebi nebylo ani mráčku, cesta tak byla příjemná a rychle nám utíkala. Než jsme se nadáli, stanuli jsme před branami města.

Nejdříve jsme museli počkat, až před vstupem do vnitřního města dostanou požehnání motorkáři a vyrazí s pořádným kraválem na svou spanilou jízdu. Potom už nás Honzík s pomocí navigace v telefonu bezpečně dovedl do katedrály.

Uvnitř chrámu i před ním stály davy lidí. S batohy jsme se jen tak tak protlačili dovnitř. Mše však byla slavná, konaly se při ní křtiny. Kluci se rozhlíželi po chrámu, kochali se pohledem na malého novokřtěnce, snažili se porozumět nezvyklému jazyku. A já stála za nimi, unaveně jsem složila batoh na zem a z očí se mi řinuly slzy, které jsem nedokázala zastavit. Byla jsem tolik vděčná za to, že mohu být na cestě, ale zároveň mi bylo nesmírně líto, že tu se mnou není manžel s Eliškou. Trápily mě výčitky, že jsem je na cestu vzala s sebou, že jsem přecenila jejich schopnost zvládnout útrapy cesty a že Eliška z toho všeho onemocněla. Všechno to na mě padlo. Probdělá noc, divocí psi z předchozího dne, manželův bolavý zub, Eliščin kašel. Stála jsem se sepjatýma rukama a skrápěla triko i podlahu slzami, které se mi řinuly po tvářích.

Po mši jsem v katedrále vyhlížela další poutníky, ale nebyl tam ani jediný. Nenašli jsme ani razítko pro poutníky, a tak jsem o něj poprosila v sakristii – opravdu jsme tam byli toho dne jen my.

Vyšli jsme z chrámu, místní již stáli venku a v hloučcích se vesele bavili. Já se v tu chvíli cítila tolik osamocená. Slyšela jsem o davech poutníků, kteří se v srpnu po cestách jen hrnou, ale my šli téměř celé dny úplně sami. Kdybych aspoň šla sama. Jenže já s sebou měla děti, o které jsem se musela postarat a o které jsem se tolik bála, když jsme šli osamocení prázdnými ulicemi a nikde neviděli ani živáčka. Jen ti psi, ti nás svým štěkotem vítali už zdaleka.

Na břehu řeky Coura (ceduli s názvem jsme si pro jistotu vyfotili, aby nám to našinci věřili) jsme se podělili o zbylé muffiny. Snažili jsme se manželovi poslat zprávu, aby cestou nakoupil nějaké potraviny, ale v celém Portugalsku jsme měli problémy se sítí a zprávu se opět nepodařilo doručit. Seděli jsme na břehu a očima upřenýma na most sledovali, zda uvidíme nějakého poutníka. Ale zase jsme nezahlédli ani poutnickou nohu. Na protilehlém břehu nás přivítal malý hájek, do kterého hojně přijížděli místní. Zastavili vozidlo ve stínu stromů a dělali si piknik s přáteli. Pokračovali jsme svižným krokem do Seixas.

Ulice byly pořád prázdné, místní dodržovali čas siesty. Jen před jedním domem zastavilo auto a vystoupila z něj maminka s malou holčičkou. Ukazovala na nás a říkala: „Podívej, podívej, to jsou poutníci a jdou do Santiaga.“ Vesele jsme na sebe zamávali.

A mně zase vytryskly slzy vděčnosti, že se můžu nazývat poutníkem a kráčet po místech, kudy šlapaly tisíce stejně unavených a zaprášených lidí, jako jsme my.

Zastavili jsme se na chvíli v kostele Sao Bento, abychom si na chvíli oddychli a načerpali sílu do dalších kilometrů. Sluníčko odpoledne svítilo jako o život a my už měli červené obličeje i ruce. Sice jsme se pravidelně mazali drahým krémem na opalování, ale pot všechen ochranný faktor spláchl jedna dvě. V kostele měli obrázky na památku a jeden maličký jsme vzali pro Elišku, abychom ji potěšili, když je nemocná a nemůže chodit s námi.

Kousek od kostela ještě kluci objevili otevřené toalety, tak jsme je využili a u pítka jsme naplnili lahve chladivou vodou. Šlapali jsme svižně dál. Manželovi se podařilo poslat zprávu, že nás čeká ve vedlejší obci. Přidali jsme do kroku, jak jen to šlo. Chvíli jsme kráčeli po chodnících, kousek po silnici, potom zase okolo domů. Potkali jsme jednoho malého zvědavého psíka, ale kluci říkali, že je to jen štěně a tak se ho přeci nemusíme bát – a měli pravdu. Zvědavě na nás kouknul a asi jsme mu vůbec nevoněli, protože rychle odcupital.

To už nám zbývalo jen pár posledních kroků po silnici a za chvíli jsme prošli kamennou bránou do Lanhelasu. Pokračovali jsme do kopce směrem ke kostelu. Uličky byly kamenné a úzké, když nás míjelo nějaké auto, museli jsme se úplně přitisknout ke zdi a jednou i vycouvat z ulice pryč, jinak bychom se neprotáhli. Před branou kostela nás přivítal manžel s lahví vody v ruce. Bylo mu už dobře, zub nebolel a Elišce se také udělalo mnohem líp. Dostala sirup proti kašli, vesele si hrála s panenkami a se smíchem vyprávěla, jak kolem ní před chvílí proběhnul veliký pes, ale ani ji pořádně neočichal a zase uháněl dál.

Sundali jsme si s kluky batohy a posadili se na kamennou zídku u kostela. Byli jsme vyřízení. V horkém letním dni jsme šli tak rychle, jak jen to šlo, dělali jsme si starosti o Elišku a o manžela, a teď na nás vyčerpání z celého dne dopadlo plnou silou. Ptali jsme se manžela, jestli nemá něco k snědku, ale nenapadlo ho nakoupit, tak jsme museli pokračovat dál hladoví.

Šli jsme podle ukazatelů, občas jsme nevěřili vlastním očím. Cesta nás vedla přes uzoučké silnice, po schodech soukromých domů – jednomu starému pánovi jsme málem prošli obývacím pokojem! Procházeli jsme zahrádkou, vinicí … navzdory obavám jsme šli opravdu správně. Marně jsme vyhlíželi ty letní davy poutníků – manžel říkal, že půl dne proseděli přímo na trase, avšak žádného putujícího ani okem nezahlédli.

Eliška statečně pochodovala, naštěstí to dnes měla jen kousek – i když hlavně do kopce. Ubytování jsme měli zarezervované v obci Gondarém, nedaleko Vila Nova de Cerveira. Poslední úsek byl zase náročný – cesta vedla zpříma do kopce a z okolních domů na nás doráželi psi, jeden dokonce seskočil z plotu a tvářil se, že si nás dá jako předkrm před večeří. Eliška se vylekala, až se rozplakala. I my toho už měli plné kecky. Penzion už byl naštěstí na dohled. Měli jsme čistý apartmán sami pro sebe. Majitel sice mluvil jen portugalsky, ale rukama nohama jsme se pochopili. Ukazoval nám dlouze, jaké je v kuchyni zařízení, kde má troubu a kde hrnce… a my smutně koukali a představovali si, jak dnes půjdeme po tom všem spát s prázdným žaludkem.

„Chtěli byste svézt do obchodu?“ Zeptal se najednou starý pán. Radostí jsem zavýskla, byla jsem mu tak vděčná, až z toho byl celý v rozpacích. Dohodli jsme se, že nakoupit s ním pojede manžel, já jsem zatím nahnala děti do sprchy, potom Elišku do peřin, vyprala jsem v rukách všechno propocené oblečení a rozvěsila ho na zídce, aby v posledních slunečních paprscích ještě rychle proschlo.

Za chvíli přijel manžel, obtížen taškami plnými jídla. To byly hody! Batátové polévky, pizza, meloun, chipsy pro děti, jogurty a vajíčka ke snídani, džus, víno a křupavé pečivo. Z okna jsme sledovali, jak sluníčko pomalu zachází za kopce, v nedalekém městě se rozsvěcují pouliční lampy, v dáli auta dojíždí na kruhový objezd a příroda se pomalu chystá k spánku.

Za svitu čelovky jsem posbírala vlhké prádlo a rozvěsila ho okolo postele Elišky, aby se jí ve spánku lépe dýchalo. Kluci padli do voňavých peřin a spali jako nemluvňata. Zato já se převalovala a přemýšlela, jak budeme pokračovat dál. Co s Eliškou? A co když se manželovi rozjede zánět v zubu nanovo? Kamarádčin táta z něj dostal otravu krve a jeho život tehdy visel jen na vlásku. Jak si poradím v cizině, kdyby se jim přitížilo. Eliška ve vedlejší místnosti kašlala a já hleděla z okna a ptala jsem se sama sebe, co jsem to provedla, když jsem svou rodinu vytáhla na takovou cestu. Kam jsem dala rozum? Mohlo mě to napadnout, že je Eliška ještě malá a manžel si túry nikdy neužíval tak jako já…

Pak přišla Eliška, nemohla spát. Vystrnadila mě z postele a lehla si k manželovi. Přestěhovala jsem se na její gauč do obývacího pokoje, ale tam jsem zase nemohla usnout já. A tak se Eliška s manželem přemístili na gauč a já se až do rána rozvalovala a klimbala v manželské posteli.