Nezapomenutelná cesta - den pátý

Dnešní den byl z celého Camina asi nejnáročnější. Manžel a dcerka ochořeli, mě a syna napadl toulavý pes. Ale zkoušky a výzvy patří k životu, stejně jako k putování. 

Brzy ráno nás probudil liják. Proudy vody stékaly po střeše do okapu a hlučně padaly na cestu pod ní. Venku bylo pošmourno, i když byl už dávno čas vyrazit na cestu. Poutníci v albergue chodili od ničeho k ničemu, dojídali zbytky svých zásob, už podesáté přebalovali batoh, nu, nikomu se do toho nečasu nechtělo.

Ale já nevydržela jen tak sedět na posteli. Sbalili jsme batůžky, natáhli na ně pláštěnky, na sebe nepromokavá ponča a vyrazili jsme dolů do města. Měli jsme v plánu se v dešti svézt dolů lanovkou, jenže ta byla zamčená na devět západů, a nám nebylo než se po kluzkých kamenech vydat dolů pěšky. Obula jsem si jen sandály – bylo by škoda promáčet si tenisky hned po ránu, ale ty po mokrých kamenech klouzaly jak po másle. Dolů jsme se plahočili skoro hodinu.

Nejmladší Eliška cupitala vedle mě a statečně si zpívala do kroku. Brzy mě nakazila svým elánem a poskakovaly jsme společně na svižnou melodii lidových písniček, až jsme dorazily do města. Na chvíli jsme se schovali v průjezdu jednoho z domů a radili se, co dál. Manžela bolel zub stále víc. Rozhodl se, že půjde raději do nemocnice na pohotovost. Vezme s sebou dvě mladší děti a já s nejstarším půjdu dál. Až manžel vyjde z nemocnice, tak zavolá a sejdeme se na cestě nebo navečer v ubytování.

Rozloučili jsme se a já s Honzíkem pokračovala dál. Šli jsme mlčky, přes bubnování deště stejně nebylo slyšet vlastního slova. Rozhlíželi jsme se na všechny strany, ale neviděli jsme živé duše. Šli jsme sami, nejdříve po chodnících, později po kamenných cestách. Procházeli jsme stále menšími uličkami a bezejmennými vesničkami, aniž bychom někoho potkali. Jednou jsme na zastávce zahlédli dva mladé poutníky, ale jen nám mávli na pozdrav, rozhodli se kvůli dešti pokračovat autobusem. „My se nedáme, my to zvládneme!“ Řekli jsme si. Procházeli jsme další vsí. Za ploty zuřivě štěkali psi, ale neviděli jsme ani človíčka. Najednou odněkud vyběhl velký pes, chňapl synovi po noze, potom po mé a během pár chvil zase zmizel. Vyděšení jsme svižně pokračovali dál, zmáčení deštěm, klouzali jsme blátem a modlili se, ať nás anděl strážný ochrání a ať někoho konečně potkáme. Byl to opravdu ten nejnáročnější úsek cesty, který jsme prožili. Najednou jsme v zatáčce uviděli tmavě zelené pončo. Mrkli jsme na sebe – poutník! Chytneme se ho a nepustíme! Zelená pláštěnka se otočila – a s úlevou se na nás usmála. S radostí uvítala naši společnost a několik dalších kilometrů jsme ušli společně. Byla to studentka z Mexika a vydala se na pouť sama, aby svému příteli dokázala, jak je statečná.

Cesta byla místy hůře značená a v hustém dešti jsme párkrát málem zabloudili. Naštěstí troje oči víc vidí, a tak jsme se ze spleti kamenných a bahnitých uliček vymotali správným směrem. Brzy jsme měli bez ohledu na ponča a pláštěnky všechno mokré a déšť neustával. Mexičanka se rozhodla, že dnes už nemá sílu jít dál. Došla s námi do Carreco, kde po zbytek dne zakotvila.

V tu chvíli telefonoval manžel. V nemocnici sice zubní pohotovost měli, ale lékař tam nebyl. Zkusil ještě pár zubních ambulancí, ale i tam mu nabídli pouze léky, ošetření o víkendu neprovádí. A tak sáhl do vlastních zásob, vzal si antibiotika, co mu prozíravě předepsal zubař ještě před odjezdem a silná analgetika a nasedl s mladšími dětmi na vlak. Když na ně chvíli počkáme, doženou nás v Carrecu.

S Honzíkem jsme se schovali do staré nádražní budky, byla špinavá, plná harampádí a páchla jak veřejné toalety. Přes koleje jsme viděli i krásnou prosklenou budku, ale do té ze všech stran pršelo a my dál moknout nechtěli. Stejně jsme už měli promočené úplně všechno, na sobě, v batozích, prsty na nohou plné beránků, jako bychom právě vylezli z koupele. Brzy nás roztřepala zima, ale vlak měl zpoždění a my v té páchnoucí budce chodili sem a tam, abychom se aspoň trošku zahřáli.

Po hodině přijel zbytek rodiny, přivezli nám krabici cukroví, rychle jsme ho slupli a vyrazili v dešti dál. Cesta už byla lépe značená a městečka na cestě měla příjemnější atmosféru, byla upravená a sem tam zpoza plotu vykoukl i někdo z místních.

Šli jsme, kapky deště do nás bušily, a my zase vešli do lesa. Nohy se nám bořily do bláta a my opatrně našlapovali a přeskakovali obří kaluže. Vtom se naše cesta změnila v potok. Vody bylo do půli lýtek. Já jsem rezignovala, vykasala legíny a v sandálech pokračovala dál. Potok se proměnil v bažinu plnou větviček a všelijakých cucek a chuchvalců, měla jsem toho plné boty a nohy, ale statečně jsem se brodila dál. Ostatní se vyzuli a pokračovali bosky. Byla nám veliká zima, manžela bolel zub a mně bylo do pláče. Do čeho jsem se to pustila? Co jsem to své rodině udělala? Nebývalo by lepší zůstat s ostatními na ubytovně a počkat, až se počasí umoudří? Nebo sednout na autobus a dovézt se až k dalšímu albergu? Kolik takových hovorů jsme v ubytovně vyslechli? Ale já to chci ujít pěšky. Já se nechci vzdát!

Naštěstí stromy postupně řídly a my se ocitli v malebné vesničce. V kamenném korytě jsme si pořádně umyli nohy a boty, napili se a pokračovali dál. Déšť začal slábnout a my si zase užívali ty nádherné výhledy. Po cestě jsme došli až ke Café de Cabanas. Byla to nádherná oáza uprostřed zelených lesů. Kolem tekla říčka, teď plná energie, rozstříkávala se na všechny strany a my stáli na mostě a koukali na tu krásu.

Pak jsme se zase na chvíli ponořili do lesa. Přestalo pršet, po chvilkách na nás dokonce mrklo sluníčko. Z lesů i z nás se odpařovala voda, cítili jsme se jako v sauně. Byli jsme mokří ze všech stran. Odložili jsme ponča a kráčeli zase o kousek lehčeji. Z kopců jsme občas průzorem uviděli vesnici v údolí nebo malý proužek oceánu. Kochali jsme se těmi nezvyklými pohledy, které se rozprostíraly před námi. Šlapala jsem už zase zvesela a ani si nevšimla, jak za námi zaostává manžel s nejmladší dcerkou.

Manžela trápil zub stále víc. V Ancoře padl na lavičku a už nebyl schopen jít dál. Přemýšlela jsem, jak ho dostanu do nemocnice. Nechtěl. „Tak zkus tu výplň odloupnout, třeba se ti uleví,“ vzpomínala jsem na dobré rady z internetu, které jsem načetla před třemi lety, když zánět zubu skolil mě. V zoufalství mě poslechl …a uštípl výplň i s kusem zubu. Rázem mu bylo líp. „To je zázrak,“ tetelil se a pokračovali jsme dál.

Eliška za nedlouho začala protestovat, prý je moc unavená a bolí ji nožičky. Chraptěla jako barová zpěvačka. Zakopla o svou hůl a zranila se na noze. Ach jo, my do toho ubytování dnes snad nedojdeme. Chytla jsem ji za ruku, zpívala jí a povídala, přemlouvala ji ke každému dalšímu kroku. Manželovi už bylo hej, poskakoval vepředu s chlapci a já se za nimi ploužila s kňourající Eliškou. Poslední kilometry už byly opravdu náročné, energie nám došla úplně všem. Albergue bylo vysoko na kopci a my tam dolezli zablácení a pořád ještě mokří až do poslední nitě krátce po páté hodině večer. A to jsme vyšli tak brzy.

Ubytování však stálo za to! V albergue nás přivítala milá majitelka, ukázala nám čisté postele ve společné ubytovně. Bylo nás pět, a tak jsme obsadili řadu lůžek blízko toalet. Byli jsme tak trošku bokem od ostatních. Manžel se rychle osprchoval a vyrazil hledat obchod s potravinami, abychom měli něco k večeři. Já zatím nahnala do sprch děti, sebe, vyprala všem oblečení, a než jsem všechny promočené svršky rozvěsila, manžel už nás volal dolů k večeři. Připravil nám výbornou batátovou polévku a pizzu z trouby. Večer jsme ještě chvíli poseděli ve společné jídelně, zahráli si karty a prohodili pár slov s českou učitelkou, která přišla krátce před námi.