Nezapomenutelná cesta - den čtvrtý

V Portugalsku jsme v srpnu očekávali tropická vedra. Okolí nás strašilo, že se tam ve čtyřicítkách upečeme zaživa. O to víc nás překvapila mlha a zima ještě větší, než je teď u nás - v listopadu!

Já v noci zrovna moc tvrdě nespala. Sluníčko mě předchozího dne pomalovalo do růžova a já v noci marně hledala polohu, ve které by mě nic nepálilo. Okolo šesté byla ještě tma, ale já už otevřeným oknem slyšela první poutníky švitořící na nedaleké cestě. Nemohla jsem se dočkat, až se vzbudí i všichni ostatní a konečně budeme moct vyrazit. Sbalila jsem sobě i dceři batůžek (no, s tím je třeba počítat, když jdete s dětmi – kromě svého batohu balíte výbavu i dětem, kromě svého prádla perete i jejich, a když jsou ucaprtaní, povzbuzujete je, táhnete je do kopce a tváříte se, že je to skvělá zábava). Vlhké prádlo jsme rozprostřeli přes batoh a hladoví vyrazili do ranního kuropění. Město ještě spalo, zase nás zdravili jen místní hafani a sem tam nějaký skřivánek nad polem.

Brzy jsme došli do vesnice, ve které měli otevřený obchod. Po zkušenosti z předchozího dne jsme nechali děti venku a vykoupili všechny muffiny, které jsme našli. I když se to nezdá, na cestě jsme mnohdy marně hledali něco k snědku. Ráno, když jsme vycházeli, bývaly ještě obchody zavřené. Během dne jsme se často pohybovali mimo civilizaci. A když jsme odpoledne dorazili hladoví do města, byla siesta – a obchody zase zavřené. Kuchyně v restauracích obvykle začínala vařit až okolo půl osmé, a to už jsme se pomalu chystali zalézt do peřin.

Na chodníku před potravinami jsme s chutí posnídali a pokračovali po trase dál. Potkali jsme dvě Holanďanky, které nás chvíli provázely. Šly poutní cestu již po několikáté a pochválily nám volbu dnešního noclehu – letos už na kopci nad Viana do Castelo nesehnaly ubytování, ale v ubytovně svaté Lucie spaly loni a byl to skvělý zážitek. Také nás předešla jedna česká máma se dvěma dospívajícími chlapci, ale ti se k nám vůbec nehlásili.

Vesele jsme pokračovali, přešli jsme nádherný starobylý kamenný most přes říčku Neivu a celí zpocení jsme se vydrápali na kopec k chrámu Capela de Nossa Senhora dos Emigrantes. Zrovna se tam konala velká slavnost, ale poutníky s credenciály pustili dovnitř, aby si mohli deníček orazit. Kostel byl narvaný k prasknutí, voněl kadidlem a já byla vděčná, že jsem mohla aspoň na pár minut nakouknout dovnitř. Na kopci nás však roztřásla zima, a tak jsme po krátké zastávce spojené s toaletou (záchody u kostela byly čisťounké a voňavé), občerstveni pár sušenkami, vyrazili dál. Poprvé jsme šli opravdovým eukalyptovým lesem. S očima dokořán otevřenýma jsme koukali kolem sebe a nasávali tu nádhernou vůni a obdivovali stromy a zářivé květy, které jsme dosud neviděli.

Přes Vila Nova de Anha jsme dorazili do Darque. Byla to pěkná a vcelku pohodlná cesta, jen sem tam kopeček. A poprvé jsme na cestě nebyli sami – potkávali jsme poutníky, zdravili se, vyměňovali si zdvořilostní fráze. Bylo to přesně takové, jak jsem si představovala. Usmívala jsem se blaženě a v duchu děkovala, že si mohu plnit svůj sen.

Přes most Ponte Eiffel (kde neuvěřitelně foukalo a my trnuli, že nám uletí klobouky i prádlo rozvěšené na batozích) jsme dorazili do města našeho noclehu – Viana do Castelo. Ve městě zrovna probíhaly bujné oslavy. Lidé chodili v místních krojích nebo si alespoň přes ramena přehodili folklorní šátek. Byl červený, modrý nebo zelený – a velmi podobný našim krojovým šátkům. Na náměstí byl bohatý program, hudební i taneční vystoupení – a já si hned vzpomněla na hody, které jsme slavili před naším odjezdem a měla jsem sto chutí shodit ze zad těžký batoh a uprostřed náměstí si trsnout polku.

Ostatní už ale měli bolavé nohy a ze všeho nejvíc toužili natáhnout se do voňavé postýlky. Navíc manžela rozbolel zub a Eliška začala chraptět. Tak jsme nechali místní slavit bez nás. Po chvíli bloudění jsme našli potraviny a udělali si zásoby na večeři a snídani, protože nás poutnice z Holandska varovaly, že na kopci už nic nekoupíme. Já měla ještě trochu elánu a chtěla jsem si nahoru vyjít schody, ale nakonec jsem i přes hodinové čekání neodolala a vyjela spolu s ostatními lanovkou.

Na kopci byla zima jako v prosinci! Pro mlhu jsme dolů vůbec nic neviděli. Vběhli jsme do poutnické ubytovny a dali si horkou sprchu. Večer nás však stejně přemohla zvědavost a vyrazili jsme ještě na rychlou procházku okolí a návštěvu slavného kostela, vzdáleně připomínajícího náš svatý Hostýn. Promrzli jsme během pár minut dokonale a nakonec jsme rezignovali a uchýlili se do společenské místnosti v albergue.

Zahráli jsme si karty, a jakmile zapadlo sluníčko, i my jsme zapadli do našich postýlek. Jako dudci jsme tentokrát nespali, protože se někteří spolubydlící vrátili z města až v jednu v noci a neměli čelovky, takže nám v pokoji hodinu svítili a probudili naprosto všechny zachumlánky. Nu, i takové jsou někdy noclehy v ubytovnách… tomu se prostě člověk na cestě občas nevyhne. Vzpomněla jsem si na naše dávné noci na táborech a po chvíli jsem se zase odebrala do říše snů.