Pat a Mat mají bráchu
O tom, jak jsme si najali k rekonstrukci našeho panelového bytu Pata, jsem již psala. Pat dlužil, kam se podíval, poslední peníze utratil za kvádro a kožený kufřík, a svým perfektním vzezřením na nás udělal takový dojem, že jsme mu bez váhání svěřili veškeré své úspory s příslibem, že do dvou měsíců budeme mít byt, vybydlený důchodcem, studenty a zuřivým vlčákem, jako ze škatulky.
Pat z našich peněz bleskurychle poplatil své dluhy a pořídil si auto. Auto nutně potřeboval. Téměř denně k nám totiž jezdil, aby nás informoval, že na rekonstrukci teď bohužel nemá čas ani peníze. Otočil se a jel těch pětasedmdesát kilometrů zase zpátky. Protože ho však přeci jen hryzalo svědomí (a také byl v podmínce, a my měli na jednom telefonu právníka a na druhém kriminálku), smiloval se a do práce se nakonec pustil holýma rukama. Zrekonstruovaného bytu jsme se tak na Silvestra skutečně dočkali. Nejspíš Pat věřil Ledeckému, že sliby se mají plnit (jen) o Vánocích. A tak děti věří na Ježíška dodnes.
Pravda, za toho půl roku, co rekonstrukce trvala, nám zešedivěl nejeden vlas. První dva měsíce jsme se třemi malými dětmi přespávali, kde se dalo. A když začal školní rok a na kočovný život nám došla energie, vrátili jsme se domů. Uklidili jsme si dvě místnosti a zjistili jsme, že s trochou vůle a odhodlání se dá i v jednadvacátém století přežít bez vymožeností, jako je kuchyně, koupelna anebo záchod.
V listopadu se Pat rozhodl, že si na pomoc pozve Mata. Mat byl Ferda Mravenec, odborník všeho druhu. V tu dobu byl zrovna obkladačem. Chodil si k nám popovídat, a při té příležitosti občas na zeď položil pár kachliček. Každou rovně položenou kachličku mi musel osobně předvést, a pokud jsem ho náležitě nepochválila, pustil si rádio a trucoval. Naštěstí máme jen malý byt, a tak byl i Mat do Vánoc hotov.
Rok jsem se v bytě tetelila blahem a zářila jako sluníčko pokaždé, když jsem se vracela z práce domů. Po roce však manžel objevil na obou záchodech praskliny. Přestože jsem manžela zapřísahala, aby Patovo telefonní číslo definitivně vymazal z paměti a hrozila jsem mu, že Pat překročí práh našeho bytu jen přes mou mrtvolu, on neposlechl. Využil pracovní doby, kdy byl mimo můj dosah, a Patovi zavolal. Pat měl zrovna dobrou náladu, a tak frajeřil. Manželovi v záchvatu euforie přislíbil, že se o reklamaci postará. Když jsem se to dozvěděla, málem mě sklátil infarkt. Modlila jsem se dnem i nocí, abych Pata v našem bytě už nikdy neviděla.
A Bůh moje modlitby vyslyšel. Poslal k nám Rupa. Rup pracuje jako instalatér pro velkoobchod se sanitárním zbožím, říkejme mu třeba Drozdík. Na manžela Rup udělal úžasný dojem. Všemu rozuměl, ve všem se vyznal. Objednal v rámci reklamačního řízení dva zcela nové klozety a slíbil, že se u nás za dva týdny ukáže a všechno dá do pořádku.
Rup měl mnoho dobrých vlastností. Byl dochvilný a nechtěl po nás peníze na auto ani alimenty. Působil dojmem zodpovědného a zkušeného řemeslníka. Tedy až do doby, než jsme zjistili, že je dyspraktik. Těžký dyspraktik. Z odborného hlediska za to vlastně nemůže. V rámci podpůrných opatření paní Zapletalové by měl nárok minimálně na asistenta. Jenže já už brzy budu potřebovat Lexaurin.
Když přijel poprvé, klozet se mu nepodařilo vůbec nasadit. Suverénně prohlásil, že je to trubkou. Zajede si pro ni do Ostravy a za týden je zpátky jako na koni. Netuším, jestli jel koňmo anebo se mu ušlechtilý oř cestou splašil a on musel po svých, ale skutečně mu to ten týden trvalo.
Za týden se objevil, úsměv od ucha k uchu. S chutí se pustil do práce. Jenže práce, ta mu od ruky zrovna moc nešla. Po pár minutách se ozvala rána, a nový záchod se mu sesypal na dlažbu. Rup na sobě nedal nic znát, to se přeci běžně stává. Vzal druhou mísu a s profesionálním úsměvem ji během dopoledne nasadil. Pravda, trochu se mu třásly ruce a úsměv připomínal škleb školáka, který nese k podpisu žákovskou knížku s parádní koulí a tváří se, že on nic, že on muzikant. Jenže manžel není psycholog, a tak mu to sežral. V koupelně po Rupovi zůstalo rozbité záchodové prkénko a pár děr v dlaždici.
Rup manželovi ve dveřích potřásl rukou a slíbil, že až objedná další záchod, přijde ho nasadit. Za zničené prkénko a dlažbu samozřejmě nemůže. To samo. Máme poškození reklamovat u Pata. Nasedl do auta a zmizel. Manžel telefonoval Patovi. Pat se řehtal, až se za břicho popadal a hned chtěl na toho šikulu kontakt. Prý se mu bude hodit jako expert na demolice. Pat naše umakartové jádro rozebíral celé prázdniny.
Rup se už měsíc neukázal. Na prasklé záchodové prkénko se děti bojí sednout a rozbitou dlaždici maskujeme plastovou stoličkou z Ikei. Pyšním se, jak jsem byla prozíravá, když jsem chtěla do bytu dva záchody. Ten druhý, do kterého Rup zatím nevstoupil, se až na ty praskliny stále blyští novotou. A já se děsím chvíle, kdy Rupovi dodají nový klozet a on manžela zase přesvědčí, že výměnu zvládne levou zadní, a ještě se u toho může dloubat v nose. Protože jestli zase bude machrovat a rozbije mi ještě skříňku pod umývadlem, přivedou mě ti tři bratři v triku do blázince. A místo blogu si budu psát deníček. „Milý deníčku. Den první. Prosím tě, dej, ať v Černovicích neseženou dotace z Evropských fondů a nezačnou tu něco rekonstruovat!“
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - závěrečná rekapitulace našeho putování
Kdybych si měla znovu vybrat, neváhala bych a vyrazila bych na cestu. Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků mého života. Rodinné pojetí pouti přineslo nové výzvy i nové radosti, rozhodně to byl nejdokonalejší teambuilding.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den devatenáctý
Vracíme se do Porta ke starobylé katedrále, na místo, ze kterého jsme vyšli. Setkáváme se s poutníky, kteří právě odcházejí a přejeme jim šťastnou cestu. My se už vracíme domů. Jaké to bude, až zase otevřeme dveře svého bytu?
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den osmnáctý
Poutník prý má ráno přivítat nový den na mysu Finisterra a uvědomit si, že od nynějška je již jiným člověkem. A pak je čas otočit se zády k oceánu a vrátit se do své domoviny a do svého každodenního všedního života.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den sedmnáctý
Blížíme se konci našeho putování. Mys Finisterre je už skoro na dosah. Dříve prý poutníci v cíli cesty pálili své šaty, aby ukázali, že se proměnili v nového člověka. A dnes večer budeme u majáku při západu slunce stát i my.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den šestnáctý
Ačkoli jsme po celé Camino putovali nádhernou přírodou, dnešní krajina byla nejkrásnější. Procházeli jsme úchvatnými národními parky, obdivovali jsme špičaté hory v dáli a odpoledne nás opět provázely výhledy na nekonečný oceán.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den patnáctý
Dnešní trasa vedla španělským venkovem. Vesničané zrovna hnali na pastvy stáda krav, kolem nich se rojily černé mraky much a všude to vonělo právě uklízenými chlévy.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den čtrnáctý
Úspěšně jsme zakončili Camino z Porta do Santiaga. Dopřáli jsme si den volna, abychom nabrali sil a měli čas a prostor dosavadní putování uzavřít. Po dni odpočinku jsme plní očekávání vyrazili na druhou část - Camino Finisterre.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den třináctý
Santiago de Compostela. Procházíme městem a přemýšlíme, kolik poutníků zde bylo před námi. Jak malí se tu ve stínu starodávné katedrály cítíme. Když pak od ambónu slyšíme přivítání českých poutníků, dojetím nemůžeme ani promluvit.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den dvanáctý
Dnes je náš velký den. Dokončíme první část pouti - pokud vše půjde dobře, odpoledne dorazíme do Santiaga de Compostela a v chrámu na vlastní oči uvidíme vzácnou sochu sv. Jakuba. Je to úžasné, když si plníte svůj dávný sen!
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den jedenáctý
Pomalu jsme si zvykli na každodenní chůzi a sami se divíme, jak dobře se nám teď kráčí. Batohy na zádech skoro necítíme a zastavujeme v čím dál delších intervalech. Je neuvěřitelné, jak rychle jsme se na putování adaptovali.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den desátý
Blížíme se k Santiagu, přibývá poutníků a nám se stýská po prvních dnech, kdy jsme byli na trase skoro sami. Camino nás vede krásnými stezkami, dnes často kráčíme starobylými vinicemi, ze kterých na nás dýchá pohoda a klid.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den devátý
Pontevedra je město, na které vzpomínám nejčastěji. Snad pro jeho starobylé chrámy, ve kterých jsme dali na chvíli spočinout unaveným nohám. Snad kvůli milým lidem, s nimiž jsme se setkali.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den osmý
Galicie, ta mě okouzlila, ba přímo uhranula, na první pohled. Nikdy nezapomenu na nádherné galicijské lesy, bublající potůčky a starobylé kamenné mosty, přes které jsme procházeli.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den sedmý
Dnes přejdeme hranici mezi dvěma zeměmi, Portugalskem a Španělskem. S Portugalskem se rozloučíme na mostě, za pohádkově opevněným historickém městem Valenca. A přivítá nás neméně honosné město na protilehlém břehu řeky - Tui.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den šestý
Dnešní den byl dnem osamění. Očekávali jsme davy poutníků na hlavní mši v katedrále v Caminha, ale byli jsme tam s batůžky úplně sami. A ještě ne všichni.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den pátý
Dnešní den byl z celého Camina asi nejnáročnější. Manžel a dcerka ochořeli, mě a syna napadl toulavý pes. Ale zkoušky a výzvy patří k životu, stejně jako k putování.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den čtvrtý
V Portugalsku jsme v srpnu očekávali tropická vedra. Okolí nás strašilo, že se tam ve čtyřicítkách upečeme zaživa. O to víc nás překvapila mlha a zima ještě větší, než je teď u nás - v listopadu!
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den třetí
Jsme okouzlení portugalskou přírodou - tolik jinou, než je ta naše. Nezvyklá vůně eukalyptů, vysoké pestrobarevné vřesy a starobylé kamenné cesty. Užíváme si každý pohled do okolí.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den druhý
Včera jsme si ještě připadali jako turisté, ale dnes se již můžeme s credencialem v ruce řadit mezi poutníky.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den první
Tak, je to tady. My opravdu vyrážíme na cestu. Jsme plní radostného očekávání i nevyřčených obav. Jak jen to zvládneme? Mnoho lidí nás od cesty s dětmi zrazovalo. Půjde to? Ujdeme to?
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 29
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 747x