Jak nám Pat a Mat rekonstruovali byt IV

Mikulášské intermezzo. Pat osiřel. Nemá peníze, aby Matovi platil, a tak si Mat sbalil koberečky a vodováhu a navždy nás opustil. Patovi se stýská. Nejspíš propadl depresi. Trucuje na Vysočině v iglú a líže si rány.  

Pat má momentálně objektivní důvod, proč se k nám nemůže dostavit. Pokazilo se mu totiž auto. To auto, které si koupil za naše peníze. Za peníze, které měl použít na nákup materiálu k rekonstrukci a  který tím pádem nepořídil. Pat zuří, že jsme mu dali peníze jen na ojetinu a ta je teď porouchaná. Kdybychom mu dali dvakrát tolik, mohl si koupit auto úplně nové. Oprava ojetiny stojí majlant. On na ni nemá. Takže k nám logicky nemůže jezdit. Volal manželovi. Chce po nás další peníze. Domnívá se, že je naší morální povinností zaplatit opravu auta a ještě přidat odškodné za pocuchané nervy.

O moje nervy se nezajímá nikdo. Já šla do mdlob už tehdy, když mi Pat jen tak mezi řečí oznámil, že si z našich peněz koupil luxusní americký karavan a tudíž bude mít rekonstrukce mírné zpoždění. Viděl to tak na dva týdny. Je z toho půl roku a evidentně to nemá konce. Asi nás má rád a nedokáže se od nás odloučit. Kdyby ctil českou značku a zainvestoval v létě do ojeté felicie v kombíku, mohlo mu zbýt aspoň na obklady. Jenže, jak mi vysvětlil Pat, on to auto potřebuje na reprezentaci. Jestliže to nechápu, měla bych svou profesi pověsit na hřebík. Empatii mám v popisu práce na prvním místě, ne?

Teď sedím u počítače a čekám, kdy se v zámku ozve klíč a Pat si přijde popovídat. Objednal se totiž na konzultaci. Měla bych se chovat profesionálně. Konec konců, mám na to diplom. Červený. Teď marně vzpomínám, co jsem přednášela na kurzech o asertivitě. Na to, abych hrála zákazníka, dnes rozhodně nemám. Jako psycholožka bych Pata mohla vyslechnout a uznale pokývat hlavou. Anebo mu nabídnout Lexaurin. Škodolibě mě napadlo, že kdybych mu ho servírovala častěji, s trochou (ne)štěstí by se na něm stal závislým a potom by k nám jezdil častěji, klidně i stopem.

Manžel se k situaci postavil jako chlap. Oznámil mi, že dnes v práci zůstane přesčas. A potom se rovnou přesune na Mikulášskou besídku. Obávám se, jestli ho za tak negentlemanské chování nesebere čert. Čerti jsou letos nějak zvlášť nabroušení. Našeho nejstaršího nám sebral čert už v neděli. K hrůze ostatních dětí mi ho vyrval z náruče a nacpal ho do pytle. A to jen proto, že se syn během představení dloubal v nose! Co teprve čeká manžela? Smrtelná muka. I když vzhledem k mému letošnímu štěstí by ho tam taky dost možná čekala sexy čertice, a manžela bych zpět nenalákala ani svůj andělský úsměv.

Možná mě Pat považuje za hloupou středostavovskou paničku. Fakt, že jsem blondýna, mi na vážnosti nepřidá. Asi bych se měla nechat obarvit. Nejlíp na rudo. To by ze mě šel aspoň trochu strach. Možná se Pat od škodolibých kamarádů dozvěděl, že když jsme před lety hráli Poldu, spotřebovala jsem nejvíc IQ pilulek a stejně jsem to nedotáhla ani na motohlídku. Na rozdíl ode mne má Pat prostě lepší čich na lidi. A to nemá doktorát z psychologie. Stydím se. Hned v pondělí půjdu vrátit diplom.

Stejně mě trochu uráží, že mě Pat nepovažuje za nic víc než… za prasátko. Pravda, po dětech mi nějaké to kilo navíc zůstalo. Ale přísahám, že i kdybyste se mnou třásli sebevíc, žádná korunka ve mně neštěrchá. Možná, že se i Pat trošku spletl. Anebo čeká, že stresem ještě trochu zhubnu a zešedivím a pak to na mne bude zkoušet s „oslíku, otřes se.“